Židovice

Začínající jaro je pro mě zjevně období reminiscence. Studená modrá na obloze a slunce co visí ještě relativně nízko a nutí vás se mračit na svět je pro mě definicí nostalgie. Chorobný stesk po něčem co mi chybí, co jsem ztratila. Jenže co když jsem to ani nikdy neměla?

Včera jsem jela dopoledne z Karlína na Pražskou tržnici, prošla jsem se na Výtoň a počkala si na zastávce na znamení, nikdy nevim a nikdy vědět nebudu zda se mám pokoušet nějaká znamení dávat. Tramvaj zastavila na pro mě nové zastávce Štvanice, vystupovali tam kluci s koloběžkama, asi šli do skateparku.

Před milionem let jsem tam chodila s mojí pejskou. Žádná zastávka tam nebyla, vila byla neobydlená, nebo se tak minimálně tvářila. Nebyly tam žádný umělý kopce pro kola, nestavěl tam přívoz, lidi tam spíš nechodili. Byla to oáza klidu uprostřed města. 

Snažila jsem se představit si sama sebe jak jdu podél vody s mojí pejskou. Vrátit se v čase. Často jsem si už tehdy při procházkách dokázala uvědomovat přítomnost – čas a sama sebe teď a tady, byla to moje meditace. Cítím teď pořád vnitřní třas. Mám pocit, že bych nedokázala udržet tužku kdybych chtěla něco nakreslit. Něco mi uniká, cejtim že na něco důležitýho zapomínám. Den mi protéká mezi prsty, jsem pořád někde mezi, na cestě. Na cestě kterou jsem si ale nevybrala. Pořád na něco čekám. Ale nevím na co. Mám v sobě neklid. 

Dívala jsem se na sebe jak jdu podél vody se svojí pejskou a chtěla jsem brečet.

Na Ukrajině je válka. Každý den čtu jak jsou Ukrajinci neuvěřitelně stateční a jak brání svou svobodu, jak brání svou zem a svoje životy a nechtěně mi proletí hlavou tak šíleně rouhavá myšlenka jak by pro mě bylo jednodušší bojovat jen o ten holý život a nemuset řešit bahno běžné existence.

Museli jsme se odstěhovat z Vinohrad. Matěj koupil dům v Židovicích (to je daleko, daleko od Prahy). Byla to z nouze cnost, zda se to dá takhle říct. Věděli jsme, že to není ten dům, ten domov. Ale neviděli jsme jinou možnost.

S Matějem jsme spolu přes pět let. Když jsem chodívala se svojí pejskou podél vody a vůbec, prostě po Praze a prožívala si svoje meditace, neměla jsem ani představu o tom jak a jestli vůbec budu s někým žít. S někým jiným než sama se sebou. Jestli to vůbec budu chtít.

Překvapivě to šlo docela jednoduše. Sžít se s jinou lidskou bytostí mi vlastně nečinilo žádný problém. 

Ovšem problémy si mě našly samy. Už přes dva roky řešíme Matějovu alergii na moje naše kočky.

Baghíru jsem si pořídila potom co odešel Tito, pejska jsem v tu dobu nemohla mít a zjistila jsem jak jsou kočky báječný. Každý den si uvědomuju jak je neuvěřitelný mít doma malou šelmu která vás má ráda. Pochopitelně že když jsme se s Matějem stěhovali k sobě tak jsem svojí malou šelmu chtěla mít u sebe. Možná na to existuje nějaké pojmenování, ale když někoho máte tak moc rádi tak tu lásku chcete pořád znásobovat, protože vám to dělá prostě dobře. Takže jsem prostě chtěla k Baghíře další malou domácí šelmu, aby nebyla sama, ale taky abych já měla prostě dvě malý šelmičky. A tak jsme si pořídili Provázka. Chvíli to bylo skvělý, nejlepší na světě. Občas jsem dokonce měla dvě kočky a jednoho psa (když jsem hlídala Bedřicha). Prostě splněnej sen.

Ale pak přišla životní rána. Matěj je šíleně alergickej na moje naše kočky. Tomuhle se říká ironie. 

S druhým člověkem se můžete pokusit komunikovat slovy, snažit se mu vysvětlit svoje pocity a myšlenkové pochody. Když máte svoje zvíře, nic mu vysvětlovat nemusíte, oni vám přesně rozumí. Druhej člověk nejste vy, může se snažit, ale nikdy vám přesně rozumět nebude. 

Matěj už s mýma kočkama bydlet nechce a nemůže. Já se nechci a nemůžu snažit mu přesně porozumět, stejně jako on mě. 

Život po mě chce abych učinila rozhodnutí, který se mi nezdálo ani v nejhorší noční můře.

K tomu všemu bydlím někde kde jsem nikdy bydlet nechtěla, necejtim se chtěná a vítaná, jsem jak vytržená kytka co ve váze plný vody stejně pomalu uvadá.

Matějovi se kvůli alergii zavírají sliznice a je pro něj těžký se nadechnout.

Já se taky nemůžu pořádně nadechnout. Svědí mě v zátylku jako by mi měl jentaktak přeběhnout mráz po zádech ale nikdy k tomu nedojde. Tlačí mě za očima a když je zavřu točí se mi celej svět.

Celej svět mi řekne, že moje problémy jsou malicherný. Že jsou to jen kočky. Nezkaž si kvůli nim celej život. Co když ale svět bez nich pro mě není k životu?

 

Můžu si vybrat kočky, samozřejmě, jenže ani to pro mě není jednoznačně vítězná volba. Nesnášim tenhle život. Nesnášim ho vůbec dobře.