Jelikož se dějou divoký věci ve světě /do budoucnosti: coronavirus/ a já i když stále chodim do práce, tak stejně na práci nic moc nemám, rozhodla jsem se udělat si pořádek na všech svých internetových odložištích. Jak jste si jistě všimli, mám několik tumblr prezentací - na fotky zvířátek, na fotky mrtvých zvířátek, na fotky lidí a na moje kreslenky, ale jelikož nikdo už na jiný internetový stránky krom fb a insta nekouká, tak kreslenky mám taky na instagramu a fotky taky (ale tam zatim moc nepřispívám). Taky mám instagram jenom na fotky koček, kdyby to někoho zajímalo.
Upřímně se mi dost stejská po období blogování a dneska se cejtim docela nostalgicky, takže chci něco napsat. I když mi přijde, že už to nejde vůbec přirozeně.
S blogováním jsem začala někdy na druhym stupni základky, můj první blog byl o psech (jak jinak), časem jsem se dostala do jisté komunity pejskařek a z takového anonymního blogu o psích rasách se pomalu stával takový deníček. Psala jsem o svojí pejsce, začala jsem přidávat moje fotky a kresbičky a taky grafický pokusy. Pamatuju si, že jsem ostatním kreslila jejich pejsky a navrhovala jim úvodky a layouty. Nějakou dobu na to vzniknul jakýsi nadblog, který se jmenoval Autorský klub a promoval lidi za jejich autorskou tvorbu (protože do tý doby frčely hlavně fanblogísky, kdy lidi jenom kopírovaly články a obrázky z netu). Tehdy jsme si s mojí internetovou kamarádkou (dnes už reálnou, se kterou jsme se seznámily právě přes naše psí blogísky) založily společný blog, který by se dneska dal nazvat jakýmsi trollím doupětem. Vemte na vědomí, že se tehdy psal rok 2010. Blog stále existuje a já na něm právě strávila drahnou dobu. Na jednu stranu je to naprostej cringe, na stranu druhou se vlastně stále ztotožňuju se svým šestnáctiletým já. Přemejšlim, zda by šestnáctiletá Izabela byla spokojená s tím co z ní vyrostlo. Řekla bych, že si to představovala docela jinak a já s tím mám popravdě problém dodnes. Moje představy o dospělém životě byly možná trochu netradiční, ale nemyslím že nereálné. Vlastně jsem docela zklamaná. V 16 má člověk nárok na jakousi naivitu, zkreslené představy, vyhraněné názory, jakousi ochranou lhůtu. Má na to člověk právo ve 26? Občas na mě dolehnou reálie a jsem z toho akorát unavená. Stále si žiju v takové bublině, kde jsem mimo okolní dění, nemusím se chovat a konat tak, jak to svět vyžaduje, ale pak přijde kolize a já na to neumím adekvátně reagovat. Často přemýšlím, zda by nebylo lepší se od světa úplně odstřihnout. V knížce Kdo chytá v síti je poslední kapitola věnovaná rozhovoru se spisovatelkou, která nepoužívá internet. Na první dobrou to zní lákavě, ale potom si vlastně uvědomim, že to bych asi nedokázala. Internet je skvělý sluha, ale všichni jsme v něm zabřednutý jak v tekutym písku. Taky jste jako děti často přemýšlely o tekutym písku? Ukázalo se, že ten jedinej mi v dospělym životě starost dělat nemusí.
Je to takový plácání, skoro jak od šestnáctky. Asi jsem se od tý doby nikam moc neposunula.
Žádné komentáře:
Okomentovat