zoo

jako malá jsem do zoo chodila hrozně ráda, ale teď, když jsem tam byla po dlouhý době, jsem ani pořádně nevěděla co si mám myslet.

Zvířátka, jakýkoli, mi byly dycky hrozně blízko. Vlastně i dneska. Když vidim na ulici kočku, hned mám potřebu si jí běžet pohladit. Nebo i jenom obyčejný myšky mě potěší, když mi ve vinici proběhnou pod nohama. Krmim obézní holuby na Václaváku... 

Možná je to tim, že jako městský dítě sem k žádnejm pořádnejm zvířátkům neměla přístup a odříkaného chleba největší krajíc, žejo. 

Měla sem pejska, to mě naplňovalo, teď mám kočku a vim, že nějaký to zvířátko po mym boku bude vždycky.  Na základní škole jsem jezdila na koni, ne nějaký to cirkusový obcházení dokolečka. Seriózně jsem trénovala nějakou tu drezúru/parkur na jízdárně, s trenérem a kobylkou, který sem nesahala ani po břicho. A šlo mi to. 

A teď se často přistihnu, že mi nějaký ty další zvířátka chybí čím dál víc. S kočkou nikam nechodim, i když sem se o to párkrát pokusila, ale neni to nic pro něho. Přijde mi, že když sme se s Bramborou rekreovali po Praze a potkávali jiný pejskaře, a jiný zvířátka, tak sem si to tolik neuvědomovala.

No, to jenom tak. Před nedávnem mi teda kočka proklouzl pod rukama, když sem odcházela ven a já si toho vůbec nevšimla a pak nějaký čtyři hodiny seděl o dvě patra výš a bůh ví co se mu honilo hlavou. Přikládám foto při nálezu.