středa 15. ledna 2014

notesy


Pamatuju si, že mi Veronika píše že si šije notýsek. Tak sem jí o jeden hned požádala, už ani nevím jak se ke mě dostal, údajně je to první notes vůbec, nebo to sem si možná teď vsugerovala. Je červenej a s Rychlejma šípama.
Potom asi chvíli nic a potom mi zase píše. O notesech.
A pak sme šly do Uni, že mě je taky naučí šít. Určitě si aspoň jedna z nás stěžovala na ty blbý schody, ale našly sme na schránkách knihu. Chtěla bych napsat že sem jí našla já, ale ve všech svejch vzpomínkách jsem hlavní objevitel a strůjce všeho i když to reálně nemusí bejt pravda. Naštěstí si zase tak moc věcí nepamatuju.
Ale ten notes co sem tehdy šila jsem šila právě ze stránek z oné knihy. Tu nejhezčí knižní ilustraci sem si nalepila do Moleskina. A notes sem ušila špatně, ale to nevadí.
Notesový stránky tvořila Veronika zrovna když sem seděla v Ústí nad druhym kolem přijímaček na vysokou. Nebyla sem schopná hrozně dlouho něco vymyslet na jeden úkol, co měl zahrnovat nějakej postup něčeho, nebo už nevim. Přinesli mi iMaca a já si místo tvoření psala s Veronikou. Nakonec sem nakreslila návod na složení jeřába, ale to teď neni důležitý. Notesy už měli svůj tumblr.
Opět bych si chtěla připisovat zásluhy nad našim meeting pointem na Piazzetě Národního divadla, protože mám nepopsatelně blízko ke všem formám vnitrobloků a podobných zašíváren. Sešly jsme se tam s nesčetně mnoha různejma lidma.
Někdy obě, někdy zvlášť, někdy i s Bramborou.
Myslím, že po celou dobu, co jsme tam docházely bylo na zemi několik svítících dlaždic, který nám poskytovaly vítaný rozptýlení při čekání na lidi - a poznávací znamení samozřejmě. Vůbec ty dlaždice všechny sou tam super. Celý je to tam super. Vnitroblok.
Taky sem nějaký notesy dala i jinde, u koně na Václaváku, kdy sem pak chudáka holku doprovázela až na Hlavák, protože sem to brala v rámci osvěty a Brambořina venčení se.
Potom taky u Paládia, protože to mám hned před rohem. Nedávno sme se dozvěděli, že na tenhle notes se prakticky hned zapomnělo, protože si dotyčná čtvrt hodinu po předávce zlomila nohu.
Jednou sme byly i před VŠE, kde sme vyfasovaly materiály na další notesy. Ten nejhezčí časopis sem si urvala opět já, protože sem prostě taková. Na žádnej notes sem ho doteď nepoužila.
Většinu lidí sme se snažili s notesem i vyfotit. Občas to brali v pohodě, někteří nadšeně a ten zbytek moc ne.
Ale když už jsem ten foťák měla tak jsem je vyfotila, nebo Veronika, protože se s Negrem kamaráděj.
Pár, asi opravdu dva notesy jsem se snažila poslat i na Slovensko. Ten první hned ztratili, protože jsem ho dala na Žižkovskou pobočku.
Taky jsem pár notesů dala sice spolanům, ale nezodpovědnejm, takže jsou nejspíš taky v nenávratnu.
Jeden z prvních jsem vlastně hned ztratila v Uni.
Jeden notes dokonce dokazuje pražskou, vlastně českou a vůbec celosvětovou malost. S jednou slečnou sme byly domluvený, že si notes pro ní vyzvedne její přítel, protože ona je ve Španělsku a on za ní i s notesem přijede. Docela nedávno sem zjistila, že slečna je z fudu a že se tam díky ní o notesech docela ví. Nikdo ovšem nevěděl že patřej ke mě. Nebo já k nim. Ve Španělsku obletěl několik lidí, pak se vrátil do Čech a teď je v Německu. Snad se dostane zase i k nám.
Jednou sme musely i k Akropoli. To sme docela bloudily, nebo možná ani ne. Ale potom to bylo docela komplikovaný. Přišly sme nějak později snad a slečna už seděla na místě a nemohla se zvednout a vrátit k šatnám. Tak sem se tam snažila usmlouvat u šatnářů ať jí ho tam nechaj, že si pro něj příde. Mysleli si, že tam chci něco nechat pro nějakou herečku, nebo zpěvačku, nebo co tam zrovna performovali. Zrovna, když sme tam řešili že je to jiná jmenovkyně, úplně obyčejná divačka co přišla na představení, tak se tam zjevila a vzala si ho. Rouna tam potkala i nějakýho slavnýho blogera a nějaká holka se nám tam snažila střelit lístky.
Ten den sem dokonce dostala na hlídání kočku. Byla Rouniný spolany a ta mě varovala, že už si tu kočku nikdy nevezme zpátky. Obrovskou přepravku s jednou kočkou sme táhly až do Uni, kde s náma pila pivo a fotila se lomíčkovou Dianou se zelenym filtrem, pojmenovala sem jí Jezinka. Doma sem jí přepravku otevřela a zdálo se že nechce vylízt, tak sem se šla umejt, nebo něco. Když sem se vrátila kočka byla pohřešovaná. Hledala sem jí úplně všude a nikde nebyla, takže sem šla spát. Ráno sem jí hledala opět a nic, takže sem pojala podezření, že sem vlastně vůbec žádnou kočku nikdy neměla a táhla sem se celou tu dobu jenom s prázdnou přepravkou. Pak u nás byla i Rouna a pomáhala mi hledat kočku, nakonec sme jí teda našly, byla pod postelí. Po tejdnu sem kočku vrátila a dneska mám její kotě. Je mu už pět měsíců nebo tak něco. Rouna ho pojmenovala Fenomén, ale já mu řikám Tito. Zpět k notesům.
Jednou takhle sme se dostaly i k nově zakládanýmu studenstkýmu časopisu. Velký voči a řeči mojí spolany, která mi teď jeden notes zatajuje, nás zatáhly do hospody u Karláku, kde sme ke dnešku přišly o další dva notesy. V týhle době sme už do notesů psaly čísla nad padesát.
V létě na Votvíráku sme s sebou taky měly notesy, minimálně jeden. Rouna ho nezodpovědně dala dvěma fotbalistům, co přišly k našemu stanu protože sem si na naší předzahrádce čistila dětskejma mokrejma ubrouskama Martensky. Byly z toho ve svém podnapilém stavu docela vyhotovený. Nebo to možná bylo z toho jak sem byla oblečená. Kombinace obojího tedy snad. Pak vylezla i Rouna a bylo pozdvižení. Dělaly sme si z nich docela legraci.
Rouna mezitím obstarávala veškerou větší reklamu. Psala na protišedi a na spoustu dalších stránek, co nám přitáhli asi největší počet lajků a vůbec jinech lidí než ty co nějakym způsobem známe. Nutno říct že sme nikdy nikoho nenutili ať je vůbec i olajkuje. Ráda bych si myslela že to dělali proto, že se jim notesy líbily. Jenže dneska to vypadá, že se nám z šedesáti notesů vrátí akorát tolik abysme to zvládly spočítat na jedněch rukách. Počty sice nejsou moje parketa, ale mrzí to. Kbyby jenom to, vlastně mě to pořádně sere.

http://zanechotisk.tumblr.com/
https://www.facebook.com/zanechotisk

1 komentář:

Ovecka Cierna řekl(a)...

Vlastne, ak sa mám priznať, o notesoch som už dávno nepočula. Sledovala som ich začiatky a potom som na ne trochu pozabudla, až nedávno mi vyhodilo na facebooku, že ich opäť hľadáte. Hoci som nebola zapojená, mrzí ma to. Ale tak trochu si myslím, že najviac zaujatí "pre" boli vždy tí prví majitelia po vás, tých ostatných to možno až tak nezaujímalo (príp. sa im dostalo málo vysvetlenia a osvety notesov zo strany tých, čo im ho posúvali)... Svetlá výnimka v Španielsku. :) Dúfam, že sa dostane späť k vám, bolo by super vidieť "otisky" všetkých tých ľudí, kultúr... A, Zabanko, ber toto iba ako takú nestrannú kritiku, vy ste sa snažili o dobrú vec, s dobrým nápadom, dosralo sa to niekde úplne inde. Človek je nezodpovedný, nedotiahne veci dokonca alebo sa na to jednoducho vykašle a tu sa to presne ukázalo.
Inak posielam pozdravy... a odpusť mi dlhý komentár, zrejme sa len potrebujem vykecať a chýba mi stará blogová komunita :)

Okomentovat